Hebrejské
texty
České knihy přeložené do hebrejštiny:
תרגומים
של הספרים
הצ'כיים
לעברית
לפי
כרטסת בית הספרים
הלאומי
(ערכה
רות בונדי)
קארל
צ'אפק
מעשה
השודדים
שטיבל הרצ''ב 1931
מעשה
השודדים
טברסקי תשי''מ
1958
הורדובל
שטינל 1934
סופו
האומלל של
הורדובל
ברונפמן 1977
משני
חכיסים גם יחד
צ. ליינמן תש''ה
1941
כבוד
השופט צוחק
תש''ו 1941
העולם
נו אנו חיים
מחוה משואות
תש''ן 1941
ברחובות
לונדון
ספרית השעה 1946
הפלוגה
הרשאונה
הקיבוץ הארצי
השה''צ 1947
כתבי
קארל צ'אפק 1958
איך
למד נבחן
לובוח 1966
מטעות
בצפון חרמיל
תשליא 1970
האיש
ידע לעוף
דביר 1974
דשנקה
הקיבוץ המאוחד
1982
האם
מחוה תשמ''ג 1982
מסע
על צ´אפק מאת
פרנטישק
גוטליב הגה
תש´א 1940
המלחמה
בסלמנדרות 1991
סיפורים
מכים אחד (ספר
כים) 1997
בית
חרושת למוחלט
1998
אגדת
החתול הגדולה
2003
יארוסלב
האשק
עלילות
החייל האסיץ
שןןייק בימי
מלחמת העולם
הראשונה אבישאול
הקיבוץ האדצ´
1952
החייל
האמיץ שןןייק
חיים אמיד
לדורי 1967
החייל
האמיץ שןןייק
מחוה עמוס
קינן 1966
התייל
האמיץ שוייק
(כרכים 1-4) 1980
מפקד
בוגולמה
(סיפורים) 2002
פרנטישק
לנגד
חבודת
המפתח הלבן
אחיאסף 1967
ארנושט
לוסטיג
חפילה
של קאתרינה
הורביץ ועוד
סיפורים
ספרית
הפועלים תשכ″ו
1966
חלומות
מגנים, חלומות
מגונים 1944
תומאש
ג. מסריק
חייו
וחרות ברית
עברית פראג
תרצ''ב 1938
מחשבות
חכרומות על
מלחמת 1918 1914 דעת 1939
רומא
עיר עולם
מחשבות
חכרונות על
מלחמת העולם
דעת תרץ″ב 1938
קומנסקי
וצסריק רות
קמתנברג
גלאדשמיין 1942
מתולדות
וקורות חייו
לפקוביץ
הוצאת א.
גלוצובה 1935
אביגדור
דגן
שיר
הרחמים 1951
קריאת
השכבי 1978
חתונת
הזהב של פיגרו
1980
ליצני
החצד 1982
מנואלה
1982
סיפורי
ירושלים 1983
דחוב
ושמו ממילה 1984
השען
מסמטת המזלות
1984
הקרוסלה
הכחולה 1985
כתב
אישום 1987
כולם
היו דודי 1988
הרובע
החמישי 1989
כובע
הצילינדר
הישן 1991
פגסוס
1992
קפקא
בירושלים 1996
שלושה
משלים 1997
פרידה
מירושלים 1998
שיחות
עם יאן מסריק 2000
אוטה
ב. קראוס
אדמה
ללא אלוהים 1954
דווז
מהרים 1991
יחף
בור
רקוויים
לטרזים 1965
לאדיסלב
גרוטמן
מבית
אבא ואמא 1969
הכלה
1972
לעוף
בכנפיים
שבורות 1979
בר
מזל 1982
פאוול
קוהאוט
הספר
הלבן 1970
קלרה
הקדושה 1986
לודוויק
ואצוליק
חזירי
ים 1976
יחף
שקורצקי
גור
אריה 1988
אגון
רדליך
חיים
כאילו (יומן
גטו טרוין) 1983
קראו
לו חבר
עיטון
הילדים ″קמרד″
מגטו טרוין 1997
ייז'י
וייל
חיים
עם כוכב 1990
יאן
אוטצ'נאשק
רומיאו,
יוליה והחשכה
1996
יאן
ווריך
פימפאדוס
1996
איוון
קלימה
אהובתי
הראשונות 1989
שופט
בחסד 1993
ואצלב
האוול
העולם
נבראה במאמר
(מסות) 1991
אוטה
פאוול
צלופחי
הזהב 1989 (כל
סיפוריו)
מילן
קונדרה
הבדיחה
1972
מחול
אחרון ןפרידה
1977
ספר
הצחוק והשכחה
1981
הקלות
הבלתי נסבלת
של הקיום 1985
אהבות
מגוחכות 1987
החיים
הם במקום אחד 1989
אלמוות
1990
בוהומיל
הראבאל
דכבות
שמורות היטב –
שיעורי ריקוד
למבוגרים ומתקדמים
1991
שרתתי
את המלך
אנגליה 1993
בדירות
רועשת מדי 1994
העיירה
בה נעצר הזמן 1994
תספורת
1999
שותים
ומדברים
(סיפורים) 2000
חתונות
בבית 2004
מיכאל
ויווג
תינוך
נערות בצ'כיה 1995
רומן
לנשים 2001
אין
יאנדאווק
החיים
הנפלאים בזבל
1997
רושמי
אהבות אב 1999
בגוב
האריות 1998
פטריק
אוז'דניק
אירופיאנה
2006
O hebrejštině
(עִבְרִית, ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty
hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou ( עברית
תנ"כית ivrit Tanachit, též לשון
קודש, lašon kodeš, „svatý jazyk“) až po moderní hebrejštinu (עברית, ivrit), kterou se dnes hovoří ve Státě Izrael. Hebrejština
patří do skupiny semitských. Nejstarší dochované hebrejské texty pocházejí z
10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V
případě starších textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních
semitských jazyků mezi jednotlivé jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o
společné protosemitštině nebo protokeneaanštině.
Hebrejské písmo
Hebrejské písmo vychází stejně
jako písmo řecké, latinské nebo arabské z písma fénického. Všechny tato písma
mají společný základ v písmu protosinajském (cca 1500
př.n.l.), které tvoří přechod mezi písmem obrázkovým a
hláskovým, a z něho se vyvinuvším písmem protokenaanským
(13.-11. stol. př.n.l.), které je přímým předchůdcem fénické abecedy. Dnešní
podoba hebrejského písma (tzv. kvadrátní písmo nebo אשורית ašurit - „asyrský“) pochází zhruba z 5. stol. př.n.l. a byla ovlivněna vývojem aramejského písma. Jedna z
původních forem písma (v hebrejské tradici označované jako כנענית kena’anit - „keneanský“) se
zachovala u Samaritánů a můžeme ji najít i v Rukopisech od Mrtvého moře (nově
vydalo v bilingváním vydání nakladatelství OIKOYMENH) , kde
je tímto typem písma zaznamenáno Boží jméno, tzv. tetragram.
Hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se většinou nepíší. Pro
rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci v
době, kdy už hebrejština byla pouze bohoslužebným jazykem a bylo třeba
sjednotit čtení biblického textu v židovských obcích roztroušených po celém
světě. Hebrejské písmo se píše zprava doleva.
Starověká hebrejština
Mezi nejstarší a nejdůležiější hebrejské písemné památky pocházející z doby
izraelského a judského království patří tzv. Gezerský
kalendář (10. stol. př.n.l.), Samařská ostraka (cca 8. stol. př.n.l.), Šíloašský
nápis (cca 700 př.n.l.) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (zhruba z doby těsně před pádem Jeruzaléma v r. 586
př.n.l.). Tyto texty mají oproti biblické hebrejštině jednodušší formu, téměř
se u nich nevyskytují písmena sloužící jako podklady pro samohlásky (tzv.
defektivní psaní, např. צר oproti צור (skála), אש oproti איש (muž)). V
těchto nápisech se rovněž nevyskytují pozdější diftongizované tvary ( ין jn oproti יין jajin,
víno), naopak v Gezerském kalendáři se vyskytuje
vzácná forma duálového tvaru ve statu konstruktu
zakončená na -o (ירחו jarcho,
dva měsíce). Rovněž tyto nápisy obsahují některá slova, která se nevyskytují v
biblické hebrejštině.
Biblická hebrejština
Biblická hebrejština je nejstarší
spisovnou formou hebrejského jazyka. Oproti předchozím textům se biblický text
vyznačuje zvýšeným používáním hlásek alef, jod, vav a
he jako podkladů pro samohlásky, často jsou tyto podklady užívány pro jejich
prodloužení (což je jev, který se vyskytuje rovněž např. v arabštině). Zároveň
díky dlouhé době, během které byl hebrejský text kanonizován, je možné sledovat
vývoj v psaní různých slov a to směrem k jednodušším a obvyklejším variantám
(nahrazování písmena sin písmenem samech, nahrazování
méně obvyklých tvarů (תחתני, tachteni,
„pode mnou“) obvyklejšími a jednoduššími (תחתי, tachtaj). Podle některých domněnek byla řada slov změněna
pozdější masoretskou redakcí starozákonního kánonu
(tzn. nejdříve kol. r. 100 n.l.). V případě Tóry je
ale velmi malý počet rozdílů mezi masoretským textem
a samaritánským pentateuchem nahrává spíše teorii o původně jednotně
redigovaném a tím i mnohem starším textu.
Gramatika
Gramatika hebrejštiny je podobná jako
u ostatních semitských jazyků. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na
rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí
pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování.
Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své
spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.
Slovesný kořen
Charakteristickým rysem jazyka je
základní kořen slovesa určený většinou třemi souhláskami (ve zvláštních
případech čtyřmi nebo dvěma). Základní tvar slovesa se udává v 3. osobě sg. m. perfekta, což je tvar, který odpovídá prostému
kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Tento tvar je také
většinou uveden ve slovníku jako základní, na rozdíl od např. češtiny, kde se
jako základní tvar užívá infinitiv. Od trojpísmenného
kořene je také odvozena většina hebrejských substantiv a adjektiv.
Kmeny
Hebrejština nezná české (či
obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. V biblické
hebrejštině neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. V biblické
hebrejštině se čas udává pomocí vidů. Sloveso v dokonavém vidu (perfectum) se většinou překládá minulým časem, sloevso v nedokonavém tvaru (imperfectum)
se překládá časem budoucím. Toto rozdělení ovšem v biblické hebrejštině,
zvláště pak z náboženského hlediska, není závazné.
Každý z těchto časů má několik
možných modů (způsobů), které upřesňují a mění význam slovesa. Tyto mody ozančujeme jako kmeny a jsou to následující:
קל - Kal (nebo též פעל Pa’al) - prostý
aktivní tvar, např. „lámal“.
נפעל - Nif’al -
prostý pasivní tvar, např. „byl lámán“.
פיעל - Pi’el -
intenzivní aktivní tvar, např. „zlomil“.
פועל - Pu’al –
intenzivní pasivní tvar, např. „byl zlomen“.
הפעיל - Hif’il -
kauzativní aktivní tvar, např. „způsobil, aby zlomil“.
הופעל - Hof’al -
kauzativní pasivní tvar, např. „byl učiněn zlomeným“.
התפעל - Hitpa’el
- reflexní tvar, např. „zlomil se“.
Zájmena
Zájmena v samostatné formě
existují jako zájmena osobní, jako přivlastňovací zájmena se tvoří obvykle
připojením k substantivům, předložkám a slovesům ve formě sufixů.
Skloňování
Stejným způsobem probíhá
skloňování substantiv. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština
již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných
sloves (např. být), zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.
Konsekutivní vav
Pro biblickou hebrejštinu je
významný jev, který se v jiných, než biblických textech neobjevuje, a to je „vav conversivum“ neboli
konsekutivní vav. Jedná se o syntaktický jev,
využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi,
čili souřadná souvětí spojené spojkou vav, česky „a“,
a to ve významu slučovacím i vylučovacím. V tomto případě prostého sledu
událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází
tato spojka „vav“ mění svůj „čas“. Tzn. je-li toto
sloveso v perfektu, má význam imperfekta a obráceně. Je možné, že se jedná o
pozůstatek třetí slovesné formy („času“, „konjunktivu“), který se používal po
této předložce „vav“, která svým tvarem splynula s
imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a
tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s konsekutivním vav. Jiná teorie tvrdí, že se jedná o pozůstatek vlivů
starších semitských jazyků (především akkadštiny) a jedná se tak o jev
charakteristický pro východosemitské jazyky, který se
uchoval v západosemitské biblické hebrejštině.
Masoretská redakce
Během masoretské
redakce biblického textu došlo také ke změnám některých zájmen a zájmenných
přípon (např. původní אתי ati (ty,
f.) na את at, pravděpodobně pod vlivem aramejštiny) a ustanovením
tzv. ketiv (aramejsky: to, co je psáno) a kere (aramejsky: to, co se má číst). V některých případech
pravděpodobně ukazuje kere starší tvar vyslovování,
kterému byla dána přednost, v některých je naopak starší tvar zachován v ketiv.
Konzonanty a vokály
Hebrejská abeceda vykazuje
určitou redukci konzonantů oproti protosemitským
textům. Řadu z těchto konzonantů, byť ne v jejich
původní podobě, užívá dodnes arabština. Např. hebrejské z
představuje původní z i dz, hebrejské c
(původně pravděpodobně emfatické s) představuje emfatické hlásky d, z i s,
hebrejský ajin představuje jak původní ajn tak i ghajn. Na druhou stranu
došlo i k rozšíření významu, např. písmeno šin se
rozdělilo na šin a sin, jak naznačuje příběh ze
Soudců 12, 6 (sibolet oproti běžnému šibolet), což je
také jediný záznam o existenci různých dialektů v biblickém období hebrejštiny.
Definitivní rozdělení mezi šin a sin bylo provedeno
až během tiberiadské vokalizace hebrejštiny. Zároveň
došlo během vývoje k opuštění zdvojování hrdelnic (laryngál a faryngál) a
posledních konzonantů slov. Rovněž výslovnost vokálů
nebyla jednotná, v babylónské výslovnosti neexistoval rozdíl mezi cere a segol, rovněž neexistovala jednotná výslovnost
vokalizačního znaménka kamac (dnes obecně
vyslovovaného jako [a], dříve rovněž i jako [o]).
Svitky od Mrtvého moře
Zvláštní tvary, které byly v
biblických textech nahrazeny tvary jednoduššími nebo arameizovanými,
se dochovaly ve větší míře ve svitcích nalezených v Kumránu
v Mrtvého moře. Svitky jsou zároveň pozoruhodné mnohem větším výskytem písmene
sin na úkor samech, než je tomu v masoretském
biblickém textu. Dále je řada slov použita v mírně odlišném významu, než v
biblickém textu, například velekněz je nazýván kohen
ha-roš namísto běžného kohen
gadol, lehce odlišný je i způsob vokalizace některých
slov nebo systém kmenů. Pozice laryngál je oslabena natolik, že často vypadnou
ze slova úplně (např. alef a ajin) nebo jsou
nahrazeny (chet je nahrazeno he). Existuje domněnka,
založená mj. na informacích z Talmudu, že řada Židů byla v té době pod vlivem
řečtiny a tudíž nebyli schopni konzonanty jako ajin nebo chet řádně vyslovit a
vynechávali je. Pisatelé svitků od Mrtvého moře mohli být ovlivněni podobným
způsobem. Hebrejština svitků je dnes považována za slepou vývojovou větev
biblické hebrejštiny.
Mišnaická hebrejština
Hebrejština Mišny
a Gemary je dalším vývojovým stupněm hebrejského
jazyka. Tato podoba se začíná vyvíjet zhruba v pozdním období druhého Chrámu
pod vlivem aramejštiny (tehdy hlavního dorozumívacího jazyka na Blízkém
východě), řečtiny, latiny a perštiny. Charakteristická je především arameizovanými tvary v plurálu (ין- -in namísto ים- –im), používáním arameizovaných
tvarů zájmen (אני, ani oproti אנוכי, anochi –
„já“, אנו, anu oproti אנחנו, anachnu –
„my“), zkracováním tvarů (יהא, jehe
oproti יהיה, jihje – „bude“) nebo zvýšenou frekvencí užívání tvarů
slovesných participií (která vyjadřují přítomný čas). Slovní zásoba je
obohacena o výpůjčky z těchto jazyků – אספקלריה (aspaklarja, zrcadlo, namísto hebrejského מראה) nebo הדיוט (hediot, z řeckého ιδιώτης
idiotés, idiot, používané ve významu „nezkušený“,
„amatér“ nebo jako opak experta v určitém oboru) אויר (avir, vzduch - pravděpodobně z řeckého
aer). Řada z těchto výrazů slouží dodnes v moderní hebrejštině.
Kromě těchto slovních výpůjček
došlo v samotné hebrejštině ke změnám rodů u některých slov (z maskulina na
femininum a naopak), některá slova, mající ryze abstraktní význam v biblické
hebrejštině (צדקה cdaka,
spravedlnost) získala v mišnické význam konkrétní
(charita, dobročinnost).
Syntax
Syntax mišnické
hebrejštiny je mnohem jednodušší než u biblické, nevyskytuje se konsekutivní vav, tvary i věty bývají často zkracovány a celkově se
hebrejština Mišny více stavbou věty přibližuje
moderní hebrejštině (která z ní částečně vychází). Pro čistě mišnické formulace je charakteristické velmi řídké užívání
osobních zájmen, tato jsou mnohem častěji nevyjádřena a jsou součástí
slovesného tvaru. Mezi slovesné tvary charakteristické pro mišnickou
hebrejštinu patří kombinace slovesa v perfektu a participiu - např. הוא
היה אומר (hu haja omer, dosl. „on byl
říkající“, tj. „byl zvyklý říkat“, „říkával“) nebo zvýšené užívání vazby יותר
מי (joter mi- více než), oproti jednoduší biblické vazbě vyjádřené pouze מין mi(n)-
Užití
Vliv mišnické
hebrejštiny můžeme najít již nejmladších biblických textech
(kniha Ester, knihy Kronik), v dopisech Šim’ona bar Kochby a pochopitelně i v Mišně, Gemaře, Toseftě a Midraších. Až
do zničení Chrámu v r. 70 nebyla užívána (s výjimkou biblických textů) jako
psaný jazyk a od 3. - 5. stol. (kodifikace textu Talmudu) přestává být
používána jako jazyk mluvený.
Mišnickou hebrejštinu můžeme rozdělit na dvě skupiny:
Jazyk tanaitů,
přičemž odlošnosti ve vokalizaci vyazuje
palestinská a babylónská podoba (repsektive podoba, v
jaké byla do Babylónie přenesena)
Jazyk amoraitů,
opět s odlišnostmi v palestinské a babylónské výslovnosti - tato forma ale není
považována za hodnověrnou v případě studia, neboť v té době se tato podoba
hebrejštiny již z mluveného prostředí vytrácela.
Středověká hebrejština
Velmi rozšířené tvrzení, že
hebrejština byla od starověku mrtvým jazykem, není zcela přesné. Hebrejština
byla nahrazena ve středověku v běžné komunikaci jazykem prostředí, ve kterém se
Židé pohybovali (aramejština, arabština, řečtina, perština, němčina, v českých
zemích např. čeština). Nebyla však vytlačena z pozice jazyka psaného - stala se
jazykem, kterým byly psány komentáře k Bibli, Talmudu a midrašům, tímto jazykem
byla rovněž psána responza (halachická rabínská rohodnutí) a později halachická literatura, s nástupem
kabaly byly hebrejsky (respektive aramejsky) psány mystické kabalistické spisy.
Toto neustálé používání nutilo hebrejsky píšíci
autory jazyk neustále zdokonalovat a vyvíjet, vznikala potřeba nových slov,
které by byly použitelné pro vysvětlení např. některých vzácně se vyskytujících
a tudíž neznámých hebrejských slov. Za tímto účelem vznikaly jak novotvary, tak
i nová pohebrejštěná slova převzatá z cizích jazyků.
Pijut
Jedním z prvních použití
hebrejštiny jako literárně aktivního jazyka po vymizení mišnické
hebrejštiny, bylo v hebrejské liturgické poezii - Pijut.
Jazyk pijutim vychází částečně z biblického jazyka,
čímž měly naznačit kontinuitu a snáze se ujmout jako liturgický prvek, a
částečně z mišnické hebrejštiny, neboť bez její
slovní zásoby a vyjadřovacích možností by nebylo možné do pijutu
vkomponovat homiletické prvky. Také v pijutim
docházelo k posunům ve významu slov, ať už náhodně nebo záměrně.
Kritika pijutim
Pijut nebyl pouze bezvýhradně přijímán, mezi jeho největší
kritiky patřil slavný židovský učenec Abraham ibn Ezra, který charakterizoval pijut ve čtyřech bodech. Podle něj je pijut
ovlivněn cizími jazyky
plný gramatických chyb na rozdíl od modliteb je význam některých
formulací a veršů v pijutim záhadný nebo nedávající
smysl spíše homilií než poezií. Mezi pijutim, které
vznikaly od 6. do 9. stol. v Erec Jisra’el
a pozdější hebrejskou liturgickou poezií, jejíž centrum bylo především ve
Španělsku, existují rozdíly ve významech slov, což způsobovalo mimo jiné i to,
že španělští středověcí Židé někdy jen s obtížemi rozuměli starším izraelským pijutům.
Mezi španělskými Židy se
rozšířila praxe používat pro prózu a filosofii arabštinu, pro poezii (jak
světskou, tak i liturgickou) pak hebrejštinu, která byla židovskými autory
hodnocena jako krásnější, vznešenější a samozřejmě mnohem bohatší jazyk, než
arabština.
Překlady do hebrejštiny
Řada filozofických děl židovských
autorů (Sa’adja Gaon, Jehuda Halevi nebo Maimonides) byla již během středověku přeložena do
hebrejštiny. Velkou část tohoto díla odvedla rodina Tibonidů.
Jehuda ibn Tibon napsal, že se ve svých překladech vycházel jak z
hebrejštiny biblické, tak i z mišnické, podle toho,
která se mu zdála v tu či onu chvíli vhodnější.
Tibonidovská hebrejština
Tato specifická forma
hebrejštiny, která se začala nazývat podle svých autorů, přetrvala pět generací
příslušníků rodiny ibn Tibonů,
a během této doby byly přeloženy do hebrejštiny stovky arabských knih, ať už
židovských nebo arabských autorů. Tibonidovská
hebrejština nezapře inspiraci v arabském jazyce a uzpůsobení některých
arabských slov a frází jejich hebrejskému ekivalentu,
byť někdy na úkor spisovnosti nebo srozumitelnosti. Množství přeložených děl
ovlivnilo i pozdější hebrejsky píšící autory, takže tibonidovská
podoba hebrejštiny byla používána i u originálních hebrejských děl.
Maimonidova hebrejština
Opačným případem je hebrejština
použitá Maimonidem v jeho díle Mišne
Tora - narozdíl od jeho dalšího epochálního díla More
nevuchim je Mišne Tora
napsaná v originále hebrejsky. Ačkoli i v jeho díle můžeme nalézt stopy
arabského vlivu, jedná se téměř bez výjimky o vlivy dřívějších hebrejských
překladů arabských textů. Ve srovnání s tibonidovskou
hebejštinou je Maimonidova
hebrejština považována za „vznešenější“, více učenou a společně se spisy Abrahama
ibn Ezry za typickou ukázku
rabínské středověké hebrejštiny.
Aškenázská hebrejština
Aškenázští židé udržovali úzké
svazky s Erec Jisra’el -
tento vztah je vidět zvláště na podobnosti izraelských a aškenázských pijutim. Zatímco v sefardském
kulturním prostředí se hebrejština dělila o post hlavního psaného jazyka s
arabštinou, v aškenázském světě byla její pozice neotřesitelná. Byla ovšem
ovlivňována jazyky, kterými se aškenázští židé dorozumívali - nejvíce němčinou
a později s přesunem aškenázského centra na východ i polštinou. Hebrejština
užívaná německými a polskými Židy byla ovlivněna syntaxí němčiny - např. ידע
מן (dosl. „vědět z...“, z německého wissen von - „vědět o...“), על
השוק (dosl. „na trh“ - z auf
den Market, namísto tradičnější hebrejské vazby לשוק) apod.
Rabínská středověká hebrejština
byla díky své pružné a nestanovené gramatice později odmítnuta v období haskaly na úkor biblické hebrejštiny, ale některé
arabštinou ovlivněné variace se staly jednou z mnoha inspirací pro zrod moderního
hebrejského jazyka.
Moderní hebrejština
Dějiny moderní hebrejštiny,
označované souhrně jako ivrit,
začínají se zrodem sionistického hnutí v
Úkol, který si Ben Jehuda předsevzal, mu byl usnadněn několika faktory (kromě
nutnosti společného jazyka, kterou pociťovali halvní
představitelé sionistického hnutí) - na celém území Palestiny (v Turecku „jižní
Sýrie“) neexistoval žádný ryze národní jazyk stejně jako
neexistoval ryze palestinský národ. Arabština byla užívána jako dorozumívací
jazyk pouze ve formě syropalestinského dialektu, ve
spisovné podobě pak byla stejně jako spisovná hebrejština odkázána k bohoslužebným
účelům. Jako jazyk úřední a vojenský služila
turečtina. Hebrejština byla velmi vhodně zvolená jako ideologický nástroj podoporující sionistické snahy o ustanovení židovského -
hebrejského státu, navíc tak docházelo v období archeologických objevů, které
ještě více umocnovaly spojení moderních „hebrejců“ s jejich starověkými předky.
Hlavním problémem bylo vytvoření
nové slovní zásoby odpovídající potřebám moderní doby. Pro tyto účely sloužily
jak hebrejské novotvary, tak i slova převzatá z arabštiny nebo aramejštiny.
Gramatický systém byl téměř beze změn přejat z biblické hebrejštiny, pouze
systém vidů byl opuštěn a nahrazen pro indoevropské jazyky typickým systémem
časů (perfectum - minulý, imperfectum
- budoucí, participium - přítomný), stejně tak nebyla obnovena biblická
anomálie konsekutivní vav a některé biblické tvary se
postupně přestaly používat (infinitiv absolutní, participium nif’alu, které se rovněž ukázalo jako nadbytečné apod.).
Syntax je podobná biblické hebrejštině, nicméně inspirace pro syntax byly brány
jak z maimonidovské středověké hebrejštiny, tak i z
pozdější východoevropské hebrejštiny.
Ohledně výslovnosti se Ben Jehuda přikláněl k sefardské
výslovnosti na úkor aěkenázské, ale narážel na
problém, kdy imigranti z Evropy nebli schopni určité
hlásky (především ajin a chet)
vyslovit. V roce 1923 ustanovil Va’ad ha-lašon („Výbor pro jazyk“) následující doporučení:
ב bez dageš = [v]; ו = arabské و
(anglické [w]); ח = arabské ح (hluboké ch) odlišné od כ bez dageš,
které je totožné s arabským خ [ch]; ט = arabské ط (emfatické t); ע = arabské ع (cajn); צ = c; ק = arabské ق (q,
zadopatrové [k]); ת bez dageš = arabské ث (jako anglické
[th] ve slově „thin“). Toto
rozdělení nenásleduje zcela sefardskou výslovnost,
nicméně některé charakteristické znaky aškenázské výslovnosti byly vynechány -
podle pozdějšího ustanovení byl kamac gadol vokalizován jako [a] a ת bez dageš
vyslovováno nadále jako [t].
V roce 1918 byla již hebrejština
jako živý jazyk přijata jako jeden z úředních jazyků mandátní správy v
Palestině a v roce 1948 se stala úředním jazykem státu Izrael.
(Zdroj: wikipedie)